Kóje

Martin se svou přítelkyní se zrovna nastěhovali do malého bytu, který patřil jeho prastrýci. Když bezdětný strýc zemřel a byt zdědila jeho sestra, Martinova maminka, rozhodla se, že jej přenechá mladému páru. Bydlení už mají Martin s Lidkou zařízené novým nábytkem, ale do venkovní kóje, která náleží k jejich bytu, zatím jen letmo nahlédli a dnes se vše chytají podrobně prozkoumat. Je neděle, všude klid a parkoviště před kójemi prázdné...a Lidka by sem už ráda umístnila kolo, na kterém jezdí denně do práce. Po otevření postupně vynášejí ven pytle s oblečením, papírové krabice ale taky třeba krásný samovar nebo vodní dýmku. Martinův prastrýc byl velký cestovatel, mnoho let se plavil po světových mořích a oceánech, navštívil řadu cizích zemí, pobýval v divočině i mezi domorodci.
A tak v tajemné truhle nalezli, kompas, starou mapu, africkou masku, náhrdelník se zvířecími drápy, dřevěnou žábu - guiro, která při drhnutí  paličky přes hřbet vydává díky rezonančnímu otvoru autentické kvákání, starou bambitku, mušle ale hlavně prastrýcův zápisník s ručně kreslenými obrázky zvířat a nejrůznějšími záznamy z cest. Z toho byl Martin nadšený. Líbilo se mu i pestrobarevné pončo, které hned vyzkoušel. Lidku zase uchvátila velká skleněná koule ale vybrala si  něco i ze starobylého porcelánu. Společnými silami věci vytřídili, něco vrátili zpět do kóje, vše nepotřebné Martin odnesl do nedalekých kontejnerů. To nejzajímavější dali do truhly, kterou naložili na kárku a odvezli si ji domů. A tam pak začalo podrobné zkoumání a prohlížení....

Scéna
K téhle scénce mě inspirovaly podobně vyhlížející kóje, které se nachází nedaleko mého bydliště. V padesátých letech minulého století tu vzniklo sídliště s několika paneláky, které mají obydlené i suterénní části a právě pro obyvatele těchto domů vznikly kóje na uskladnění kol, mopedů, sezónních věcí... možná sloužily i jako malé dílničky. A tyhle  kóje tu existují dodnes a jistě mají své majitele. Při výrobě jsem tedy vycházela ze skutečných rozměrů. Zmenšenou kóji pro tonnerky představuje papírová krabice o základně 30 cm x 50 cm.
Ovšem nejprve jsem musela natřít kartonovou stěnu s jedním vyříznutým otvorem pro dveře, další dveře jsou jen nalepené a nikam nevedou. Stříška je z vlnitého papíru, nosníky z plastu. Pak jsem za otevírací dveře mohla přisunout papírovou kóji s vylepenou podlahou a stěnami a naplnit ji věcmi. A protože v mém příběhu je prastrýc velký cestovatel a dobrodruh, chtěla jsem tu mít rozmanité předměty z různých koutů světa. Některé z nich už se v našich scénkách objevily (samovar, vodní dýmka, skleněná koule), některé jsem měla už delší dobu doma, další jsem si musela vyrobit. Tak třeba o hrací žábě, kterou jsem kdysi dávno koupila ve výprodeji bez paličky za 8 Kč, jsem vůbec netušila k čemu slouží, kompas je z lega, kde se u mě vzala figurka slona už netuším, malá petrolejka a barevná nádoba je z "Rodinky". Jako první jsem vyráběla prastrýcův zápisník. Vzniknul stejně jako ty z návodu, ale s tím rozdílem, že jsem na papír, ze kterého vniknou stránky, musela vytisknout zmenšené texty a obrázky. Pak jsem vytiskla staré mapy a vrhla jsem se na africkou masku. Vyřezala a vyvrtala jsem ji ze dřeva a ´pak natřela a ozdobila akrylovými barvami. Navléknout etnický náhrdelník nebylo nic složitého.
 A pak bylo třeba vyndat z krabic tu ostatní "vatu", tedy oblečení, nářadí, kárku, nábytek, skříňku, provazový žebřík, porcelán, truhlu, boty a další harampádí. Pořád se mi zdálo, že toho mám málo a vymýšlela jsem další a další věci. Nakonec se ukázalo, že je těch věcí na focení až až...taky je tentokrát hodně fotografií

Panenky
Markéta:
Do scénky jsem šila jen mikinu pro Martina a ze starého prostírání vzniklo jihoamerické pončo. Vše ostatní je z fundusu, boty originál Tonner.

Zpět na hlavní stranu