Vodník

Viktor žije v nevelkém jezeře pod horami už mnoho let. Žije tu docela sám obklopený rybami a dalšími vodními živočichy.Víktor je totiž vodník. Občas vychází na souš mezi lidi, hledá společnost. Ve vesnici ho znají, nebojí se ho, všichni vědí, že je hodný, už zachránil několik dětí před utonutím...ale i tak si od něj většina drží odstup
Lenka chodívá k jezeru prát prádlo, občas si s Viktorem povídají, nosívá jí čerstvé ryby na oběd. Mladá dívka ale netuší, že se do ní Viktor zamiloval. Když se jí vyzná ze svých citů, Lenka se pobaveně zasměje a nazve jej blázínkem...ona má přece svého Jakuba! Viktor se rozzlobí a stáhne Lenku pod hladinu. Nechce být pořád jen sám, odstrkovaný a nemilovaný. Mocné vodnické kouzlo způsobí, že Lenka teď může dýchat pod vodou, ale stejně jako ryba, by i ona na souši v krátkém čase zahynula. Nešťastná dívka se tedy stala Viktorovým vězněm. Stará se mu o domácnost, připravuje jídlo, pečuje o rybí potěr a také rozumí rybí řeči. Viktor s ní zachází vlídně, hezky, nosí jí květiny a drobné dárky pro radost, ale Lenčinu přízeň si nezískal. Jednou zase přichází s kyticí lučních květů a žádá Lenku, aby se stala jeho ženou, ta důrazně odmítá, pak se rozpláče a se sepjatýma rukama prosí Viktora, aby ji propustil zpátky mezi lidi. Viktor je na vážkách, cítí, že dívka je u něj nešťastná, ale na druhou stranu...je pěkné, vracet se domů, kde na něho někdo čeká. Chvíli se rozmýšlí, ale nakonec odchází s rozhodnutím, že u něj dívka zůstane tak jako tak.
Lenka propukne v zoufalý pláč. Hlasité štkaní přivolá starou moudrou štiku, která se rozhodne tuhle šlamastiku vyřešit. Od vodního ptactva na hladině ví, že v nedaleké lesní tůňce se před časem zabydlela mladá vodní víla Sabina, to by mohla být ta pravá nevěsta pro Viktora! Neslyšně sdělí svůj plán Lence a už míří k hladině za jednou z divokých kachen.
Netrvalo dlouho a stará štika přivádí Sabinu. Je nádherná! Lenka doslova oněmí úžasem, ale pak v rychlosti vypráví svůj příběh. Sabina je na Viktora velice zvědavá a moc touží po setkání s ním. Usoudí ale, že nejlepší bude, když nejprve  lidské dívce pomůže k odchodu z vodní říše. Věnuje tedy Lence svůj třpytivý šál, s jehož pomocí bude moci dýchat i na souši, nesmí jej ale nikdy odložit! Lenka děkuje za pomoc a už se chystá k odchodu, když tu  nečekaně přichází Viktor! Nejprve rozzlobeně hledí na Lenku zahalenou do šálu, pak si ale konečně uvědomí přítomnost druhé ženy, Sabiny. Kdo to jen může být? Jak to, že dýchá pod vodou? Kde se tu vzala? Ale pak už mu hlavou prolétla jen jediná myšlenka - Je to ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl! A když po chvíli zjistil, že se jedná o vodní vílu, která by ráda žila v jeho jezeře, zapomněl na celý svět.
Nakonec musela Sabina upozornit na Lenku, kterou by měl Viktor zbavit vodnického kouzla, aby mohla žít mezi svými. Viktor neváhal a Lenku propustil na svobodu. Sabina jí ponechala šál, díky kterému je může kdykoli bez obav navštívit pod hladinou.
A tak se Lenka  šťastně setkala se svým Jakubem a Viktor šťastně žil se svou vílou v jezeře pod horami.

Scéna
Představu o vodní říši jsem měla už od začátku jasnou - selský nábytek, písek, kameny, vodní rostliny, ryby a nekonečné modré pozadí. Venkovský nábytek jsem použila už několikrát v dřívějších scénkách, do téhle jsem ale kvůli vodnickým hrníčkům potřebovala  kredenc s poličkami. Na kartonový základ jsem nalepila tenké dřevěné laťky, vyřezala  bočnice, vlepila poličky a spodní dvířka a pak jsem vše natřela zatónovaným lakem. Hrníčky jsem vyráběla ze samotvrdnoucí hmoty, byla to spíš taková rychlovka, kulička z hmoty, do ní prstem důlek, přidělat ouška, vykrojená kulatá víčka. Po vyschnutí jsem hrníčky nastříkala bílou barvou a ozdobila pomocí ubrouskových motivů. Na závěr přelakovat. Jako pozadí pro focení mi slouží kdysi levně zakoupený papírový ubrus na stůl, vyrábí se v různých barvách, role má šířku 1metr a délku 10 metrů. Papír má sytě modrou barvu, ale z rubu je jen lehce namodralý, takový, jaký vidíte na obrázcích.
Ovšem základem pro tuhle scénu byly ryby. Ty jsem také vyráběla jako první věc a pak jsem dlouho řešila, jakým způsobem je umístním do prostoru. První se nabízelo prošít uprostřed látkové tělíčko rybářským vlascem a ten pak přivázat nad scénou. Jenomže lehké věci zavěšené na vlasci se neustále pohupují, otáčejí a není vůbec jednoduché je dostat do klidu, obzvláště, když fotíte venku. Všechna další řešení jako drátek, přilepování k dekoracím ale nevypadla vůbec dobře, a tak sejně nakonec došlo na vlasec. Ve většině záběrů jsem chtěla mít alespoň dvě ryby, které jsem různě měnila. Musím říct, že se vždy točily jako větrníky a já musela nacvakat dostatek snímků, abych pak mohla vybírat " podle ryb". Na druhou stranu, ryby v pohybu získaly na záběrech větší autentičnost a u žádné z nich nelze postřehnout vlasec na kterém jsou zavěšené. Na poslední dva obrázky jsem na scénu "vyhnala" všechny ryby, jejich tanec ve výšce byl k nezaplacení, fotila jsem o sto šest, výsledek můžete posoudit sami.

Panenky
Markéta:
Pro Viktora jsem ušila zelený fráček a z plsti jsem vyrobila klobouk a červené vodnické botky. Na vlasy jsem použila obyčejné konopí trochu přibarvené zelenou křídou. Tou jsem přetřela i Viktorův obličej a ruce, ale na snímcích to není patrné. Sabina má šaty ušité z tenkých šál tří barev, takový tenoučký splývavý materiál u kterého jsem využila původní zaobroubení. Lenka má oblečení z fundusu.

Zpět na hlavní stranu